V úterý se poprvé sešel celý tým, lidé, kteří se většinou ještě neviděli. Čas nám ale do harmonogramu házel vidle, hlavně kvůli dopravě, a tak, i když bylo v plánu welcome ledový kafe, napili jsme se vody a hned vyrazili do akce. Testovací jízda na retro bicyklu byla na pouhých 5 metrech splněna 😃 a River (umělecké jméno 🏞️) mohla jít do akce, přestože prý na kole seděla naposledy v 15 letech. 😃 Kolo si šlo dočasně odpočinout za mez do křoví, protože do auta už po přisednutí mistra kamery nevešlo, a s časovým deficitem rovnajícím se asi 1 hodině jsme vyrazili směr Znojmo. Cestou k nám ještě přisedli Lukáš a Lucka, takže nás bylo plné auto a ještě plnější kufr. Cesta plynula asi tak, jak si všichni představovali, jenže pak jsem dostal chuť na svoje kokosové smoothie, které jsem si načondal před odjezdem (aha, to zdržení, že 🤔😅). Moji chuť zachránila lžíce River, protože ten kokos nabobtnal nějak víc 😆, no a taky její někde evidentně dobře získaná schopnost asi z krmení dětí, protože jsem na sobě neměl ani jednu kokosovou vločku ❄️😃

Kousek za Moravským Krumlovem nešlo přehlédnout stánek se zmrzkou, a tak jsem se zavřenýma očima, ale s chutí udržet všechny čerstvé, navrhl zastávku – byla jednohlasně schválena. 🍦😅 Zádrhelek nastal ve chvíli, kdy jsem se zřejmě právě zaučující se zmrzlinářky zeptal: „A tahle, co mi teď podáváte, je malá, nebo velká?“ Zmrzlinářka: „Asi velká.“ A podávala mi velmi zvláštní tvar točené zmrzliny na kornoutku s miniaturním průměrem, takže to vypadalo jako překypující barokní sukně, nad kterou každou chvílí vyhraje gravitace. Chtělo to vážně rychlé jazyky. 😅 Když se množství zmrzky dostalo na kornoutcích do bezpečného stavu, byl povolen nástup a odjezd.

Do meruňkové zahrady k přátelům, manželům – zdravotní sestřičce Dáši a Vláďovi – jsme dorazili těsně před tzv. zlatou hodinkou, což se zdálo být ideální, a vlastně i bylo. Takové to hřejivé podvečerní světlo. Dáša s Vláďou nás přivítali stejně vřele, jako bylo právě to světlo, a byli nesmírně akční, což bylo super a hodně to pomohlo – děkujeme. 😊 Rychle jsme se dali do hledání toho nejlepšího meruňkového stromu. Ten byl v hlavě přesně a musel splňovat nejrůznější, především technická kritéria. „Tohle je on!“ shodli jsme se, ale při pohledu na něj tam přece cosi neštymovalo, teda alespoň náhodný chodec by nad tím musel kroutit hlavou, kdybychom mu řekli, že točíme o meruňkách a vybrali jsme si zrovna tento strom. 🌳🤣

Následovalo asi hodinové otáčení kouzelného prstenu 💍, až kameraman řekl: „Jdem na to!“ River se mezi tím štelovala do ovocného modelu a Dáša krájela meruňkové buchty. Z jejich chatky to celé tak nějak vonělo, aniž bych se tam při těch kouzlech stačil podívat. Klapka 🎬 a už to jelo, chvilku na meruňce, chvilku pod meruňkou a chvilku v meruňkách. 🍑🍑😃 Všechno paráda, srandy marmeláda, emoce, zážitky, jen čas byl neúprosnej a my ještě před sebou měli hodinovou cestu na další natáčecí štaci – do meruňkového sadu.

Tak když kamera řekla: „Máme!“, rychle všechno naházet do auta a odjezd. No, jenže to vůbec nebylo jednoduché. Protože když Dáša viděla kytaru, uprosila mě na jednu písničku, a to jsem jí prostě nemohl nesplnit, a tak jsem dal „Už vyplouvá loď John B“, což sedělo. 😃 Pak jsem se ale nachytal, když jsem se šel převlíct do chaty a uviděl ten stůl jak od kouzelného ubrousku. A teď si představte to dilema. Víš, že totálně nestíháš, a tohle před očima a v nose. No, to je normální mučírna. 😃 Mezitím už Dáša stála málem u kávovaru s prstem na tlačítku. Tým naklusal dovnitř a vrhl se na to jak kobylky, i přesto tam zbylo ještě jak pro zájezd a já musel, a vlastně i opravdu chtěl, Dáši a Vláďovi slíbit, že se nevidíme naposledy a že k nim uděláme výpravu po natáčení, posedíme si v klidu a dáme u kytary víc než jednu písničku. Tým s tím taky souhlasil, a tak nám byl umožněn odjezd. 😃

To už se ale v této době procházel kamarád dronista a výbornej člověk Tomáš meruňkovým sadem o 60 km od nás a dělal si zkušební lety. To my bysme v tu chvíli spíš potřebovali asi tryskáč. Vyjížděli jsme ze Znojma vstříc Pálavě, nad kterou začal vycházet měsíc, a za zády nám hořel úžasnej západ slunce. „Být tak teď právě v meruňkovém sadu, to by bylo,“ řekl jsem a zbytek posádky mně začal nejrůznějšími způsoby naznačovat, že tuhle krásnou myšlenku budu muset opustit a přesunout na jiný večer. 😃 Zprvu jsem jakoby dělal, že to neslyším, ale čím větší byl měsíc v úplňku nad Pálavou, tím víc se i ze mě stával realista. 😃 Nálada na palubě tím ale vůbec neklesla a cesta byla protkaná rozhovory na nejrůznější témata. 😃

Říkal jsem si: „Tak alespoň si ten sad třeba ještě stihneme očíhnout za šera a další den budeme vědět, do čeho jdeme.“ No, jenže ani to se nekonalo, protože když jsme se blížili a hledali Toma, už na nás mával z dálky baterkou, jak když o půlnoci přistávají letadla na runway. 😃 Jediné, co jsme si mohli vyměnit, byly zážitky, pocity a taky ovocné buchty. 😅 Tom mi ještě dal SD kartu se záběry z dronu. Nejsme sice na nich, ale v klipu najdou své místo, protože ta krajina kolem Pálavy je prostě srdcovka. 🫶 Nemohla chybět ještě společná fotka, loučení a odjezd k domovům. Týmu z auta ubývalo a hodin přibývalo, ani jsem se raději na ty ručičky už pak nedíval. 🫣😃

Díky za úterý!